15. března 2011
Na promítání dokumentu o KLDR, zemi s nejtvrdší diktaturou na světě, jsem šla s rozporuplnými pocity.
Obávala jsem se násilí a drastických záběrů. Nic z toho jsem neviděla, a přesto jsem odcházela s pocitem hrůzy. Kniha "1984" je totiž jen slabý odvar z běžného života v Severní Koreji, protože on je na rozdíl od knihy skutečný…
Jako první se promítal dokument s názvem „Jeden den života“, v němž je popisován jeden obyčejný den v životě obyčejné dělnice v hlavním městě Severní Koreje. Se vzrůstajícím úžasem pozoruji chod textilní továrny. Rudé obrazy Velkého vůdce všude po stěnách, slavnostní písně znějící celý den, společné pochodování a skandování hesel.
Všechny soudružky a soudruhy spojuje jedno - láska k Velkému jedinečnému vůdci, Kim-Čong-Illovi. Jeho obří socha dominuje celému náměstí a tyčí se nad městem jako němý strážce. Ovšem jako strážce velice náročný, jeho obrazům a podobiznám se musí každý kolemjdoucí patřičně uklonit.
Nevěřícně pozoruji hlavní náplň dne malých dětí ve školkách. Jediný úkol, kterému se tito malí soudruzi a soudružky musí naučit, je chápat správně pravdu o neskonalé lásce a dobrotě Velkého vůdce. Tahle pravda bude pro jejich budoucí život velice důležitá - kdo si ji správně nevštípí, pro toho přijde policie a nikdy ho už nikdo nespatří.
Když se děti dostatečně poučí o laskavosti a nekonečné moudrosti Velkého jedinečného milovaného vůdce, zapějí společně ještě několik slavnostních písní, všichni se Vůdci patřičně pokloní a pěkně domů.
Tam si místo pohádky před spaním ještě poslechnou vyprávění od dědečka o špinavých krvelačných amerických psech, jejichž jedinou touhou je zničit zemi Velkého vůdce a jedině on, Kim-Čong-ill, tomu může zabránit. A žádné ponocování, na noc se všechna světla ve městech povinně zhasínají!
Jsem v šoku a přemýšlím nad tím, zda si George Orwel neodskočil při psaní do budoucnosti a inspiraci pro "1984" nenačerpal zde…
Vše se zdá neuvěřitelné, nemožná, jako totální utopie. A nejdrtivější rána pod pás je ta, že většina obyvatel, celé té téměř sci-fi propagandě plně a upřímně věří.
Druhý dokument je jiný. Jeho název „Nesměl jsem ani umřít“ prozrazuje, že se nebude jednat pouze o výčet denních povinností průměrné soudružky v Pchjongjangu, ale bude popisovat osud člověka, který ve svém názoru na Velkého vůdce trošičku zakolísal. Tentokrát neuvidíme žádné šokující záběry, pouze nakreslené černobílé obrázky doplněné vyprávěním muže, kterému se podařilo uprchnout z korejského koncentračního tábora.
Čím více vyprávění graduje, tím častěji odvracím od obrázků oči. Při popisování každodenních trestů za sebemenší prohřešek se mi zvedá žaludek a prachsprostě si zacpávám uši. Nemusím slyšet všechno.
Na závěr sledujeme záběry z oslav, kterých se účastní i sám Velký Kim-Čong-Ill. Pokyne lidem a davy šílí. Malé děti se při pohledu na Vůdce zmítají v hysterii. Jen svým pohledem zmanipuluje miliony lidí. Je všemi milován. Všemi zbožňován a uctíván jako bůh. Kdo neuctívá, zemře.
A Velký vůdce má zbraně. Atomové…
Přihlaste se a přidejte svůj podnětný komentář.
1993 - 2012 © SŠG Ostrava, všechna práva vyhrazenawebdesign: Ladzo.cz