Sladkohořká příchuť loučení

30. června 2011, napsala Barbora Střelecká

Vytáčím číslo té divoké rebelky ze třídy, potřebuji naléhavou pomoc. „Sabinne, poraď, co si zítra oblíkáš?“ Myslela jsem, že z ní vyloudím nějakou dobrou radu jako vždy, ale dorazila mě oznámením, že má dokonce na deset kadeřníka. Přestala jsem řešit outfit a konečně mi začalo docházet, že je to tady. Protože když už i Sabinne něco hrotí, je zle. Další na programu je konec.

Dny se táhnou, odpočítávám každou minutu hodiny s číslíčky nebo se sotva existujícími africkými kmeny a modlím se, aby konec už konečně přišel. Chci mít čas na tvorbu, umění, roztáhnout křídla a být konečně svobodná. Chci to být zase já. Když se ale blíží chvíle, kdy si musíte nasadit ten podivný bordó outfit s čepcem, díky němuž vám slehnou vlasy, srdce se sevře. Spousta mých spolužáků nějak nemá potřebu být kvůli konci sentimentální, já mám ale vážnou krizi a dala bych si přece jen ještě 45 minut s popsanou tabulí nesrozumitelnými vzorci a rovnicemi. Nemyslela bych, že tohle někdy řeknu, nemyslela bych, že budu další maturant, který neustále opakuje stejná klišé o smutku, slzách a úzkosti.

Kráčím po červeném koberci, sleduji nejistého Romana, který se musel zhostit těžkého úkolu a vejít jako první. Následuji jeho houpavé kroky, házím zářící pohledy do objektivů a usmívám se. Do zpěvu mi ale moc není. Všechno vidím zpomaleně. Rozverně dojatá slova muže v lenonkách ke mně doplouvají minimálně s minutovým zpožděním, hořce polykám slzy dojaté paní Jany, vidím přátele, kteří se tváří ohromně zodpovědně a snažím se nezakopnout a podepsat se alespoň trochu slušně před sálem, který na mě kouká a tleská mi. Podpis nakonec vypadá, jako bych ho psala větví, a když scházím ze schodů, málem zakopnu. Nebudu slabá, přece nebudu brečet. Házíme absolventské klobouky do nebe a ještě chvilinku se za nimi díváme, jako bychom na obloze chtěli vidět i naši budoucnost.

Sedím na dřevěné lavičce, je vlahá páteční noc. Všude okolo je cítit růžová a vidím jen třpytky. Smějeme se s Eliškou, že si dávám své první drinky, dojímám se nad almanachem, nasávám zkušenosti a příběhy Radúze Kublína, který sedí vedle mě a je tak příjemně uvolněný s dýmkou v ruce. Když už je mi odepřeno užívat si radostný smích paní Bufítkové a i ona už odchází domů, mám vlhké oči. Ještě že je tu Ondra, který mi kdykoliv dokáže vyčarovat úsměv na rtech historkami, co všechno jsme prováděli v první lavici učebny zeměpisu. Začínám nad vším až moc přemýšlet, je na čase jet domů a nechat konec přijít.

Lidé, kteří mě dovedli až sem, kteří při mně stáli a udělali ze mě to, co jsem, zažívají odchody každý rok. Já tak ohromný zlom zažívám po dlouhých čtyřech letech. Loučím se s lidmi, kteří pro mě znamenají všechno. S těmi, kteří se stali částí mé rodiny. Vídala jsem je denně, sdíleli jsme zájmy, odkrývali si kousky svých životů a postupně se mezi námi vytvářela silná pouta. Budou mi chybět hinduistické mantry, které bez něj už nejsou ono. Bude mi chybět hodinové mazání ukazovacích zájmen v emailech pro ni. Bude mi chybět jeho trpělivost, když jsem krátila ve zlomcích se sčítáním. Budou mi chybět její lesklé oči zalité hrdostí, když jsem jí před očima mávala s ‚Zertifikat Deutsch‘.

Budou mi chybět lidé, pro které jsem byla neopracovaný kousek kamene, na kterém chtěli pracovat. Ti, kteří o mě měli starost v dobrém i ve zlém. Drazí učitelé, vy jste ze mě udělali tu Barču, která se jako člověk za sebe nikde nemusí stydět. Je to hrozně těžké. Další klišé? Možná. On se ten pocit ale docela jednoduše nedá popsat. Cihla na plicích, hraný úsměv a další „jsem v pohodě“. Jsem už vlastně opravdu svobodná?

These four years were literally the best party ever.

Fotogalerie

Zobrazit všech 31 fotek této galerie

Komentáře(1)

Mám to tak vždy při slavnostním předávání maturitních vysvědčení

Loučení s nejvyšším ročníkem prožívám již čtrnáctou sezónu, ale zvyknout se na to nedá. Naopak, každý rok mám pocit, že odchází ti, kteří nám tady budou chybět a po nichž ve škole zůstala stopa. A každým rokem se počet odšedších zvyšuje:-( Proto jsem moc ráda, když se vracíte.
Takže třeba volejbalové čtvrtky?

Přihlaste se a přidejte svůj podnětný komentář.

Další články v kategorii Společnost: